Královská švédská akademie věd udělila část letošní Nobelovy ceny za fyziku Klausu Hasselmannovi coby ocenění jeho podílu na „fyzickém modelování zemského klimatu, kvantifikaci proměnných a spolehlivé předpovídání globálního oteplování“. V dlouhém seznamu úspěchů profesora Klause Hasselmanna je i uznání od ESA, která jej zaznamenává jako „otce“ první mise dálkového průzkumu Země ERS-1. Ta se stala klíčem k pochopení naší měnící se planety a která vytyčila cestu moderním technikám pozorování Země z vesmíru.
Generální ředitel ESA Josef Aschbacher k tomu uvedl: „Posíláme naše nejsrdečnější gratulace profesorovi Hasselmannovi při příležitosti získání jeho tvrdě zasloužené Nobelovy ceny. Klaus Hasselmann se přidal k jedné z externích odborných skupin ESA v sedmdesátých letech a v roce 1981 se stal členem našeho Poradního výboru pro dálkový průzkum Země. Poskytoval mimořádnou vědeckou podporu a doporučení pro ESA, obzvláště při vývoji misí ERS-1 a ERS-2.“
První mise ESA dálkového průzkumu Země věnovaná pochopení naší planety ERS-1 (European Remote Sensing) odstartovala 17. července 1991, tedy před třicet lety. Ve své době byla družice ERS-1 jedním z nejsofistikovanějších zařízení Evropou kdy vyvinutých a vypuštěných. Otevřela cestu studiu atmosféry, zemského pokryvu, oceánů a ledovců pomocí satelitních technologií.
Družice nesla rozsáhlé vybavení včetně zobrazovacího radaru SAR (Synthetic Aperture Radar), radarového výškoměru a dalších silných přístrojů určených k měření rozličných aspektů naší planety. K ERS-1 se v roce 1995 přidala ERS-2, která navíc nesla další senzor pro výzkum atmosférického ozónu.
Obě družice výrazně překročily svoji plánovanou životnost a zajistily dvacetiletý nepřetržitý tok dat, která vytvořila základ pro bezpočet výzkumných studií o tom, kterak naše planeta funguje a jak se mění.
Tyto průkopnické mise poskytly základ pro rutinní dálkový průzkum, z něhož těžíme dodnes. Navíc odkryly složitosti fungování zemských systémů. Úspěch misí ERS pomohl Evropě získat náskok v několika kritických technologiích a ve vědeckém zpracování dat z dálkového průzkumu Země.
Profesor Hasselmann vyvinul techniku využití radarů SAR při měření mořských vln.
V roce 1978 se evropská komunita inspirovala družicí Seasat. Následovala série experimentů vedoucích k pochopení oceánských vln a přípravy na start ERS-1 vyústily v sérii klíčových zpráv a dalších výsledků. Snímkování pomocí SAR vedlo k teorii dvojrozměrného vlnového spektra využitého na přístroji AMI (Active Microwave Instrument) na ERS-1 a k použití produktů využívajících vlnového spektra na dalších oceánských modelech.
Toto dědictví pokračuje na produktech vlnových módů z radarových misí Sentinel-1 systému Copernicus a ve využití těchto produktů v operačním monitorování oceánů.
Josef Aschbacher pokračuje: „Bezpochyby je to zásluha profesora Hasselmanna, že dnes máme operační monitorování vln neboli ‘vlnový mód’ na misi Sentinel-1. Jde přitom o zdroj základních dat pro předpovídání chování oceánů a zajištění bezpečného námořního provozu.“
Profesor Hasselmann je zakládajícím ředitelem Institutu Maxe Plancka pro meteorologii. Nobelovu cenu za fyziku 2021 získal společně se Syukuro Manabem z USA a Giorgiem Parisim z Itálie.
Další informace jsou k dispozici na portálu Evropské kosmické agentury (ESA).
